Jak to bylo, je a bude s češtinou?

K.H. Frankovi dělala čeština velké starosti. Nakonec přišel na to, jak se jí zbavit. Vedle češtiny vzniknou různá nářečí, na jejichž úroveň časem klesne. Nebude tak již spisovným jazykem, spojujícím celý národ, ale pouhým nářečím, jedním z více.

Ale kdyby měl K.H. Frank jen tuto starost. Nemohl z mysli dostat české studenty, kteří po zrušení českých vysokých škol nemohli dále studovat. Ale že byl Frank "Čechomilem", tak rozhodl, že pro ty hodné české studenty založí "Collegium Bohemicum", sice jen na přechodnou dobu, ale přece.  Ale byla válka a tak se nedivme, že dobrák Frank nemohl dodržet slovo. Ti čeští buřiči, kteří se v protektorátu jen rojili, mu brali čas k uskutečnění jeho historických cílů. Český národ dílem vyhnat z jeho vlasti, z části postavit ke zdi a zbytek germanizovat na starém říšském území. Čechy a Moravu měli osídlit Němci, takže problém s češtinou by tak byl definitivně vyřešen. Němčina by ji zcela nahradila.

Příklad Franka však táhnul, jak vidíme, téměř až  do současnosti. V Ústí nad Labem zřídili, doufejme, že nikoliv zcela po vzoru velkého Franka, po  letech konečně Collegium Bohemicum. Ale to, na rozdíl od Frankem zamyšleného collegia, nyní připravuje stálou muzejní expozici Naši Němci. Tedy Němci mají sklízet dobrodiní collegia, nikoliv čeští studenti.  Když to vše vidí Frank z germánské Valhaly, jistě jeho duše zaplesá a požehná všem, kteří se o stanovené cíle v Ústí nad Labem zasloužili a zasluhují. Není to až tak dávno, co na účet ústeckého collegia poslal pan D. Herman, tehdy slavný kulturministr a velký příznivec „sudetoněmecké“ věci, asi 50 milionů korun, aby už konečně výstava "Naši Němci"  byla na světě a my, Češi, jsme se jí mohli těšit.

Ale něco mě napadá.  Připravují snad Němci trvalou výstavu o nás, Češích? Asi je to ani nenapadne. Nic o tom nikdo neví. No, je to problém. Ale co když Němci mají trvalé výstavy o Slovanech, jejichž kořeny mnozí z nich mají a na jejichž původním území Němci ve středním a východním Německu žijí. Nevíme zase nic o tom, že by takové trvalé výstavy o Slovanech nově připravovali s náklady dosahujícími téměř půl miliardy korun. Tak tedy my máme prvenství za stamiliony korun. Ale proč? Proč potřebujeme trvalou výstavu "Naši Němci"? Myslím, že ji vůbec nepotřebujeme. Tak kdo nás k tomu navedl a proč? Jaké cíle sleduje? To jsou ale otázky. Velmi těžko se na ně odpovídá.  My dokonce nepotřebujeme ani slavné ústecké Collegium Bohemicum, pokud bude pečovat jen o naše Němce a nikoliv o většinové obyvatelstvo republiky.

Již jsme mysleli, že se o češtinu nikdo léta nestaral. Ale mýlka!  Velký vědec Oliva o ní opatrně a "usilovně" pečoval. Že jsem o tom téměř nevěděli, jistě to byla jen a jen naše chyba. Pan Oliva vývoj českého jazyka pečlivě nejen sledoval, ale především jej také lehkou rukou řídil.

Již pohled na jeho foto v nás vzbuzuje velkou důvěru. Vždyť vypadá, jako kdyby rakouským radům z oka vypadl. Někdo dokonce v něm může hledat vzhledovou blízkost s Frantou Procházkou, tedy vznešeným rakouským mocnářem Františkem Josefem I.

Přes tuto „všeobsáhlou péči“ je čeština popelkou. K novým termínům cizího původu nemá slova. A tak čeština se stále více stává „mezinárodní“, ale bohužel stále méně českou.

Ale s křížkem po funuse jsme asi přišli. Pan Oliva má ve svém poslání  již svého nástupce. Tož se těšíme na další výraznou péči jeho nástupce o český jazyk. Doufejme jen, že se nebude řídit plány K. H. Franka. Buďme optimisty a usmějme se na dnešek a zítřek češtiny, stejně, jak to činí vědec Oliva na  fotografii.

Ani profesionální optimismus z nás však nemůže setřít obavy o budoucnost češtiny.  Ze škol vychází školáci a studenti  ročník za ročníkem, aniž by vládli češtinou. Sice ještě ví, že čeština je jejich mateřský jazyk, ale s gramatikou jsou na štíru a českou klasickou literaturou jsou téměř nepolíbeni. Půjde-li to tak dále, pak čeština sice bude i dále spisovným jazykem, který však bude stále vzdálenější od hovorové češtiny. Že takové nebezpečí necítíte?  Ale bez ohledu na to, existuje. Jak potom může český jazyk ještě spojovat český národ? Je vůbec ještě zájem o to, aby český národ dále existoval?

Nezapomeňme, že naši někteří “významní“ politici již o svém češství pochybovali dříve a pochybují i dnes. Jako příklad můžeme uvést pana Karla Schwarzenberga. Ten se již Čechem necítil, jak sdělil jedné německé novinářce v době, kdy vykonával funkci ministra zahraničních věcí ČR. Označil se za Böhma. V nedávné době pan P. Bělobrádek, jenž vykládá o státotvornosti své strany, se sám z vlastní iniciativy prohlásil za sudetského Čecha. Územní rozsah tzv. politických Sudet rozšířil o Šumavu a město Brno. Když jsme se ho požádali, aby vymezil území ČR, tedy zbytkové republiky, neodpověděl nám. Tehdy zastával funkci místopředsedy vlády ČR. Přátel „sudetoněmecké věci“ je však mnohem více. Landsmanšaft v současnosti dělá další nábor, jak jsme se dozvěděli z jednoho článku, zveřejněného v Sudetendeutsche Zeitung, získává u nás další spojence, buduje sítě. I takováto a podobná cesta může vést nejen k ohrožení naší statnosti, ale i českého národa a češtiny.

Budeme-li k těmto aktivitám jen mlčet, registrovat je, ale neodporovat jim, pak scénář K.H. Franka a dalších „Čechomilů“, kteří ještě mluví český, ale minulost i současnost již nahlížejí německýma očima, se může časem naplňovat. To však nesmíme dopustit. 

J. Kovář

Poznámka ČNL: Vážení přátelé, obránci našeho mateřského jazyka, uvítáme vaše texty na téma „Čeština dnes a zítra“. Budeme vděční i za hrst myšlenek, případně poznámek na předmětné téma. Děkujeme moc.